Bylo to neuvěřitelné, byl to sen, bylo to krásné.
Nepopsatelná prostornost a prolínání barev hor okolo ve mně vyvolávaly směsici slz i smíchu a v hlavě mi jelo jako kolovrátek, že tohle není možné… Ale bylo a bylo toho možného hodně.
Kopce pokryté drobnými kvítky, které tvořily velké fialové koberce všude okolo, byly jako dokonalé kulisy nějaké kouzelné planety. Nomádský stan, v němž bublá na ohni mléčný čaj, se pro mě dodnes pojí s pocitem svobody a domova, kde by moje duše chtěla zůstat. Pokorní lidé z vesnice, kteří v těchto kopcích čekali shromážděni, aby nám vyjádřili svou vděčnost, i když nemluvili naším jazykem, ve mě zanechali tak hluboký záchvěv dojetí, který bohužel nedokážu předat slovy… Malé děti v nomádské škole, které navzájem spolupracují, pomáhají si, a když je máte možnost pozorovat z povzdáli, máte pocit, že je kolem nich jemná aura harmonie a radosti… Je to jiný svět.
Noční nebe s miliony hvězd a mléčnou dráhou nad našimi hlavami, vrcholky Himálaje pokryté sněhem, ozářené ranním vycházejícím sluncem a potom Henle… Nomádská osada Henle, ještě loni nepřístupná turistům. Dodnes pořádně nevím proč, ale když nám cestou náš milý průvodce vysvětlil, že byla uzavřena z bezpečnostních důvodů, protože Tibet je odsud váženě jen kousek, tekly mi slzy…Tibet, kde se v tomhle životě nikdy nepodívám, byl za kopcem a moje srdce se podivně chvělo.
Zuzana Kiková