Tibetští nomádi v indickém Čhangtangu

Situace nomádů v Indii i Tibetu se začíná radikálně měnit. Změnu vnímá velmi silně i Tibetská exilová vláda, která ale sama nezná řešení. Je to vlastně vývoj a evoluce, která se nedá vůlí zastavit.

Hlavní důvod je to, že děti nomádů se zpátky na náhorní planiny nevrací. Nyní mají k dispozici kvalitní vzdělání, které jim otevírá možnosti lepšího života – či života ve větším pohodlí a s většími jistotami. Po absolvování škol se téměř žádní mladí lidé z nomádských rodin nevrací a zůstávají v centrálním Ladakhu či dole v nížinné Indii. Život v 5 tisících metrech je velmi náročný, i při letních návštěvách nomádů jsme zažili sněhové přeháňky.

Nomádi se starají o stáda koz a ovcí, zpracovávají mléko, vlnu, vyhánějí stáda na pastvu, hlídají je před stády vlků či sněžných levhartů a čím dál více narůstá i hrozba spojená s globálním oteplováním a změnami v počasí. V zimě přichází vánice, které kdysi téměř nebyly – těžký sníh zakryje řídkou trávu a odřízne tak poslední potravu pro stáda.

Novým problémem jsou smečky divokých psů, které se čím dál více rozmnožují. Ladakh prochází velkým vývojem a zvyšuje se životní úroveň, která se ovšem dotýká hlavně středních vrstev ve městech. Je to spojeno také s větším budováním infrastruktury a stavby budov a to i v odlehlých místech. Je zapotřebí více dělníků (potenciální větší příjem i pro samotné nomády), kteří vyhazují více odpadu a zbytků, čímž v odlehlých oblastech udržují smečky divokých psů, které se rozmnožují a stávají se agresivními. V posledních letech dokonce začaly napadat stáda koz a ovcí. Představují tak přímou hrozbou tibetských i ladackých nomádů.

Generace nomádů, kteří aktuálně žijí tradičním způsobem, stárne. Většina nomádů má nad 45 let a jejich děti se už nevrací. Zeptali jsme se jich, zda se jim jejich životní styl líbí, nebo by raději odešli. Všichni nám odpověděli, že by náhorní planinu a svá stáda za nic na světě neopustili. Mají svůj život v horách rádi, i když je velmi drsný. Jen díky Vám a projektu Koza ProTibet ti nejohroženější lidé mohou zůstat a zachovávat tento tradiční (a ohrožený) způsob života.

Příkladem je paní Dolma. Tu máme v adopci již řadu let a jen díky adopci a projektu Koza ProTibet může nadále žit tak, jak je zvyklá a jak chce žít. Paní Dolma porodila svých 8 dětí v nomádském stanu. Nejstarší syn pracuje v armádě, další děti ještě studují. Její stádo je malé a rodinu neuživí, proto manžel pracuje jako sezónní dělník na stavbě cest. Paní Dolma je ve stanu uprostřed náhorní planiny ve výšce 4 900 m n. m. sama. Sama se stará o kozy a ovce, vodí je na pastvu, večer shání dolů, chrání před vlky, ráno dojí, zpracovává mléko na máslo a sýry, vlnu na přízi, ze které tká koberce. Bez podpory laskavých dárců by však zůstat nemohla. Výtěžek projektu Koza ProTibet podpořil rozšíření jejího stáda a zároveň nákup pár pytlů krmiva pro kozy na zimu pro případ, kdyby napadl sníh a kozy se neprohrabaly k trávě.

Report CRO (Central Representative office in Ladakh) – velvyslanectví exilové vlády v Ladakhu

„Protože v Čhangtangu je 8 míst a více než 3000 lidí. Je velmi obtížné shromáždit seznam strádajících nomádských rodin kvůli rozsáhlosti oblasti. Předpokládáme, že seznam strádajících nomádských rodin je přibližně 50 pro celý indický Čhangtang. Každá rodina by měla mít minimálně 25 koz nebo ovcí.“

50 strádajících rodin nomádů x 4 kozy x 5000 INR za kozu = 1000 000 INR potřebných pro zimu 2023