Tibet dnes

Co mají dvě uvedené zprávy společného?

– Kafkovskou absurditu jako je trest za kontakty mimo region v době globalizace či vybavování věznic prostředky vězňů v druhé nejsilnější ekonomice světa.

– Pravidelnost, s jakou jsou pro různé obvinění Tibeťanů zveřejňovány Tibetskou exilovou vládou, Amnesty International či Freedom House.

– A smutný fakt, že tato svévole čínským komunistům před zraky světa stále prochází.

A to vidíme jen špičku ledovce. Čína po coroně Tibet uzavřela a zprávy jsou nejasné. Nicméně dlouhodobě probíhají akce mnohem většího rozsahu.

– Boarding schools – více než milión tibetských dětí bylo odebráno rodičům a umístěno do internátních škol, kde dochází k počínšťování, děti se nemohou učit ve svém mateřském jazyce, neprobírá se historie, kultura a zvyky jejich národa.

– Pokračuje přemísťování nomádů z planin do uměle vybudovaných osad, což přispívá k rozkladu tibetské společnosti, vykořeňování identity.

– Skokově se rozšiřuje velkochov yaků, potřeba masa pro přistěhovalce převyšuje 500 tun ročně. Pro vysokohorskou krajinu není tento stav dlouhodobě udržitelný.

– Číňané shromažďují DNA obyvatel Tibetské autonomní oblasti (cca 1 mil. případů).

– Zadržování vody pro okolní země výstavbou mnoha přehrad a její využívání pro vlastní potřebu dělá z Tibetu – odvěké zásobárny vody pro Asii – čínský rezervoár.

Bohužel většině lidí (s výjimkou bezprostředně postižených obyvatel okolních krajin) připadá, že se nepravosti dějí někde daleko, že to se u nás (v Evropě) stát nemůže. Jde o nebezpečný omyl. Čína má dnes nezměrné technické, vojenské a finanční prostředky, odvěkou trpělivost a velký apetit. A čínští komunisté se netají tím, že chtějí svou ideologii a vliv rozšířit. Ohromujícím ekonomickým potenciálem umí přinutit nejvyšší politiky, aby se s plyšovými hračkami pitvořili v čínských médiích.

Z tohoto úhlu pohledu tedy nejde jen o problém šesti-sedmi milionů Tibeťanů, ale o zásadní otázky, jejichž zodpovězení stanovuje univerzální hodnoty uplatnitelné všude na světě. Hrdost vlastního názoru či lokajské přikyvování? Byznys za každou cenu či férový obchod bez podpisu „ideových dodatků“? Odvaha poukázat na porušování lidských práv či pohodlný nezájem o osud slabšího?

Podporou Tibetu není pragmaticky vzato mnoho co získat. Jak řekl bývalý tibetský premiér Lobsang Sangay: „Rozhodně nikomu nic neslibujeme, snad kromě čistého svědomí, dobré karmy a občas šálku dobrého čaje“.

Všechny tři prvky však můžou být pro náš život velmi osvěžující.