Úvod - Aktuality - Zajímavosti - Pozvánky - Adopce ProTibet - Himálajská výprava 2024 – s dárci do Spiti

Himálajská výprava 2024 – s dárci do Spiti

28. 7. 2024

Den 1 – Do Dillí přilítáme po třetí ráno.

Cizinecká policie, letištní procesy, čekání na odvoz. V 6 ráno odjíždíme vstříc tropickému Dillí do tibetské čtvrti Majnu-Ka-Tilla načerpat síly do hotelu. Venku řádí čtyřicítky. V poledne máme sraz na recepci, abychom si vyměnili peníze a mohli si zajít na trochu opožděnou „snídani“.

Poté se vydáváme na diagnostiku našeho zdraví do centra tibetské medicíny Men-tsee-khang. Rozhodně doporučujeme všem! Nezapomenutelný zážitek je již samotná čekárna, všechno probíhá neuvěřitelně rychle. Pacienti si vezmou lísteček s číslem, za chvíli jsou vyvoláni do jedné ze dvou ordinací, kde je terapeut chytne za zápěstí a sdělí diagnózu. Ta je většinou zcela přesná, občas až detailně vykreslená, takže to racionální část mozku hůře vstřebává. A na své neduhy dostáváme bylinné pilulky. Ty si rovnou vyzvedneme v čekárně a máme dobrý pocit, že jsme za pár korun udělali hodně pro své zdraví. Už teď víme, že letošní Spiti bude mít příchuť hořkých tibetských bylinek.

Na pokoji se potom chladíme pod klimatizací a čekáme na čas večeře a noční odjezd autobusu do Šimly s konečným cílem Spiti za 3 dny.

Den 2 – Cesta přes noc v autobuse, je prostě cesta přes noc v autobuse.

Neustálé roubení a před příjezdem do Šimly hodně, opravdu hodně zatáček…taková je noční cesta autobusem, s minimem spánku. Někteří si berou už druhý Kinedryl, aby poslední hodina jízdy dopadla dobře. Slyšíme poměrně hlasitě, že vzadu za námi někteří to štěstí neměli a Kinedryl si zapomněli přibalit. Rozespalí vyskakujeme v 7 ráno svižně na úzké silnici plné provozu a odebíráme batohy. V Šimle a přesedáme do minibusu k mnichům z kláštera Ki, kteří nás nabírají do minibusu. Setkání s nimi je jako dostat se domů…Čeká nás dalších 6 hodin jízdy klikatící se silnicí k našemu hotelu.

Zatím je veliké horko, žaludek na vodě a únava, ale ty výhledy stojí za to! Zelené kopce poseté vesničkami, ranní mlha, otevřená údolí, velká převýšení, dole pod námi vlnící se řeka. Je to jiný svět, krásný. Po poledni přijíždíme do Rampuru. V našem hotelu je školní zájezd, děti se vyptávají jedno přes druhé odkud jsme, jak se jmenujeme, doporučují, která místa v okolí máme navštívit a všechny se chtějí fotit.

Čekáme ve společenské místnosti u masala čaje, než nám připraví pokoje asi dvě hodiny. Těšíme se na pár hodin spánku, večeři a prohlídku okolí našeho krásného hotýlku Shangri-la. Tu nakonec rušíme, protože dáváme přednost společnému zajímavému povídání s našimi doprovázejícími mnichy. Usínáme brzy, ráno vyrážíme zavčas.

Den 3 – Prázdnota a Rekong Peo

Při společné snídani rozebíráme s mnichy filozofický pojem „prázdnota“. Obohacení buddhistickými vhledy a moudrostí vyrážíme na celodenní přejezd himálajskými kopci vstříc městečku Rekong Peo, kde máme vyřídit permity pro vstup do údolí Spiti z východní strany.

Cestou se zastavujeme navštívit 800 let starý hinduistický chrám Sarahan. Naše dnešní jediné zpestření cesty.

Místní bohyně Bhimakali, jiná forma známější bohyně Durgy, byla až do poloviny 19. století uctívána pomocí lidských obětí. Tato praxe je potvrzená a je jisté, že tu probíhala, uff….

Celý zbytek dne jen jedeme a jedeme. Klikatící se cestou necestou vytesanou ve skále, místy se napínavě vyhýbáme s nákladním automobilem či autobusem, krávou, prasaty a psy. Kocháme se barevnými vesničkami vsazenými do zelených kopců, dřímáme.

Do kanceláře s permity přijíždíme pozdě, ale díky našim mnichům tam máme vše předpřipravené a úředníkům nevadí, že na nás čekají po zavírací době. Ubytováváme se v hotýlku v centru městečka Rekong Peo s krásným výhledem na již vysoké a zasněžené vrcholky hor a Kinaur Kailaš. Rychle se před setměním procházíme městečkem. Kupujeme si v místních krámcích něco málo k večeři a před devátou už zalézáme do svých pokojů nabrat síly na další den strávený na cestě za našimi skvělými mnichy a mniškami do Spiti.

Den 4 – Poslední fáze cesty před cílem

Ráno nás vítá klidné a tiché Rekong Peo. Noční temné mraky a blesky městečko přežilo bez úhony a intenzivních srážek. Už se na nás smějí bílé vrcholky velehor a my se těšíme na jejich dechberoucí přehlídku při průjezdu.

Sraz na snídani je brzy, ale bohužel v sedm ráno zde ještě všechno spí, stejně jako v osm. Nakonec obchůdky otevírají a my nakupujeme ovoce pro 50 dětí, abychom jim nevezli sladkosti. V rámci projektu Výživa ProTibet se na dobré stravování chceme zaměřit na mnoha místech.

Čeká nás poslední den intenzivního cestování serpentýnami a večerní cíl jsou naše veselé buddhistické mnišky v klášteře Kowang.

Cestou zastavujeme na krátkou pauzu u jezírka Nako, které je plné tradičních domečků. Jezírko je to opravdu maličké, vysoko v horách, ale můžete si tady půjčit lodičku i šlapadla – fantastické zejména pro indické turisty!V místní čajovně si nemůžeme nedat masala čaj a vyrážíme dál. Jsme ve výšce přes 3 tisíce m n. m. a pociťujeme, že chůze a pohyb je už trošku náročnější. Odpoledne nás ještě čeká překvapení – prohlídka kláštera Tabo – nejstaršího buddhistického kláštera v údolí Spiti, založeného už v roce 996 n. l. legendárním Ringchem Zangpo. Jeho současná inkarnace je Rinpoche v klášteře Ki. Snad se s ním letos potkáme.

Po mnoha hodinách na cestě dnes konečně po třetí odpoledne předkládáme permity na druhé kontrole a vítá nás obrovská cedule Welcome in Spiti valley!Po třech dnech jízdy jsme se dočkali! HURÁ!

Cestou míjíme z obou stran kilometrové kolony, ve kterých uvízlí řidiči potřebují natankovat. Na pumpě vypli prouda je situovaná uprostřed města Kaza, kde není téměř žádný prostor na parkování.

K mniškám do Kowangu přijíždíme se stmíváním až v osm, děvčata dokončují ještě nějakou práci venku a my poměrně vyčerpaní sedíme u nich v kuchyni, mlčíme, popíjíme čaj a hřejeme se kolem malých kamínek. Jsme unavení, hladoví a chce se nám spát, tělo je roztřesené z cesty a nadmořská výška se nechá znát.

Projít si koru (obcházení posvátného místa ve směru hodinových ručiček) kolem Buddhy máme před spaním zakázáno, protože venku se prý potuluje sněžný leopard. Před půlnocí se ukládáme ke spánku a těšíme se na ranní pudžu (modlitby a meditaci), na kterou nás mnišky na šest ráno pozvaly.

Den 5 – Po půl šesté nás budí zvuk šangu.

Šang je mušle, kterou mnišky svolávají k ranní modlitbě.Cítíme výšku (cca 3500 m n. m.) hůř se nám dýchá, moc jsme toho nenaspali. Po sedmé už sedíme v jídelně, chystáme si pracovní plán a pozorujeme mnišky chystající pro naši skupinu jídlo. Melou a vaří kávu! Tak máme radost, byť žaludek se netváří moc stabilně.

Během snídaně přichází poděkovat jedné z našich nejdéle aktivních dárkyň Julii (Džuly) v naší skupině maminka podporované mnišky. Ta tu není přítomná, protože studuje jinde – to bohužel zjišťujeme až na místě… Je to milé a dojemné setkání.Paní je upovídaná, vitální a spřádá v místním jazyce dynamický hovor s místním khenpem, který nám překládá. Khenpo pochází z insitutu Dzongsar Khyentse Rinpocheho, je vzdělaný a veselý. Máme společně zábavné filosofické momenty. Na další den jsme všichni pozvání na snídani k ní domů.

Všichni máme odpočinkový aklimatizační režim, zpracováváme materiály a řešíme administrativu – fotky, zápisky atd. Za týden přijede do kláštera vysoce postavený držitel linie 43. Sakya Trinzin Rinpočhe a před klášterem leží hromady hlíny, kamení a má se toho dost stihnout. Pomáhá zde pár místních, ale všechny mnišky mají pracovní klobouky, brýle, úbory a vykonávají poměrně náročnou práci.

Po obědě se aklimatizační režim vymkl kontrole a všichni dárci se postupně ujímají lopat a krumpáčů a pomáhají mniškám rozprostírat hromady hlíny před vstupem do kláštera, aby se na ně mohly položit nařezané pláty trávy. Takovou týmovou práci jsme nečekali! Klobouk dolů! Místní byli velmi překvapení, jak umí Češi pracovat.

Den 6 – Pozvání za pozváním

Začínáme před pudžou o půl šesté. V sedm ráno už všichni odjíždíme na snídani do vesnice Kiling k rodičům jedné z podporovaných mnišek. Občerstveni místními domácími specialitami, jogurtem, tsampou, slaným čajem a dalšími.

Přejíždíme do kláštera v Kaze za našimi mnichy ze Sapan Foundation (Komik a Manali). Čeká nás milé uvítání v chrámu. Gabča musí pronést úvodní slovo pro 50 kluků o tom, jaká je naše motivace a také, že si vážíme jejich kultury a jsme most mezi dárci a jimi. A pokud chtějí, ať napíšou dárcům dopis. Z jejich strany zaznívají silná slova o tom, že naši dárci jsou bódhisattvové v akci. Jejich velké díky předáváme dál!!

Protože přijede Sakya Trizin do Spiti, máme snazší to, že nemusíme jet do Manali setkat se s mnichy, jsou v Kaze a tak fotíme přes 50 chlapců, kteří mají dárce a 5 nových. Naši dárci Gábi a Džiry (Jiří) se setkávají se svým podporovaným chlapcem! Je to moc milé setkání. Vlastně všechna tato setkání jsou tak dojemná, že kolikrát člověk nestíhá během dne emoce zpracovávat…

Dárcovská skupina se zapojuje se sepisováním příběhů nových dětí k adopci. Je zřejmé, že naši skupinku tvoří velcí laskavci a nadšenci s velkým srdcem. Společné zapojení do projektu Adopce z nás tvoří opravdový tým.

Po obědě si jdeme prohlédnout klášterní školu, která byla dostavěna před dvěma lety a ještě voní novotou. Stavba je úchvatná, je vsazena na skalní stěnu, která uvnitř budovy působí excelentně a majestátně, je to moc hezky vymyšlené a vyrobené.

Od pana učitele se dozvídáme, že mniši ve volném čase nejraději hrají kriket (a mají nejoblíbenější australské, anglické, skotské a indické týmy) a také holdují baseballu a fotbalu. S naším průvodcem z Kazy se loučíme v klášterní restauraci nad šálkem čaje. Pozdě odpoledne se vracíme zpátky k mniškám do Kowangu. Dárci mají před večeří čas na odpočinek, my zpracováváme v jídelně u praskajících kamen podklady a v deset večer se všichni ubíráme znavení do svých pokojíčků nabrat síly na zítřejší slavnostní návštěvu.

Den 7 – První audience

Opět jsme toho moc nenaspali (ikdyž Džiry má superschopnost usnout kdekoli a velmi kvalitně), spánek je v této výšce velmi slabý.

Od rána netrpělivě čekáme s mniškami v Kowangu návštěvu Jeho Eminence Shabdrung Rinpocheho, se kterým máme dnes tu čest společně strávit pár chvil o samotě.Loni byl v ČR. Mnišky dva dny vyvařují nejvybranější pokrmy. Zkrátka jídlo je komodita prostřednictvím které se zde slaví, vítá vzácný host a děkuje. Začínáme chápat, že zde asi přibereme pár kilo navíc! Pokrmy se totiž těžko odmítají. Jsou výtečné a my se shodujeme, že zde jíme mnohem více než v ČR. A naši milí dárci vegani zdárně zvládají stravování i v těchto podmínkách!

Sedět v přítomnosti Rinpocheho je unikátní zážitek. Je to jako být v pokoji plném klidu a laskavosti. Povídáme si o Bodhičittě, prázdnotě a náhledu na realitu a na závěr dostává naše mosťácká skupina požehnání. Je to velmi dojemné a silné setkání, které nelze předat slovy. Všichni máme dojem, že se odehrálo něco významného a neumíme říct, co se to vlastně odehrálo.

Odpoledne se vydáváme navštívit městečko Kaza, nakoupit drobnosti na tržišti pro mnichy a mnišky, potkat a dofotit některé chybějící mnichy, kteří včera v klášteře chyběli. To je občas taková „naháněčka“, která patří k projektu adopce, když přijedeme…

Se stmíváním se vracíme zpět do Kowangu, dostáváme chutnou, nepálivou večeři a těšíme se, že zaspíme kvalitnějším spánkem než včera.

Den 8 – Vzhůru do kláštera Ki

Vyrážíme do kláštera Ki – jednoho z nejkrásnějších klášterů údolí Spiti a jeho hlavní dominantou.Je to místo, kde máme v Adopci ProTibet přes 90 mnichů. Opouštíme tak naše mnišky v Kowangu, které jsou z loučení smutné a přemlouvají nás, ať se vrátíme co nejdříve…

Po snídani nás vyzvedávají naši mniši Taši a Tenzin, se kterými jsme cestovali ze Šhimly. Jsme moc rádi, že se zase vidíme a už tušíme, že se začíná odehrávat velmi zajímavá kapitola našeho pobytu. Vezou nás do svého domovského kláštera v doprovodu spitské hlasité hudby.

Jsme zase o pár metrů výše a o trochu hůře se nám dýchá. Začínáme prohlídkou kláštera, který je nevýslovně krásný. Navštěvujeme zákoutí, která jsme ani v minulých letech nikdy neviděli. Zjišťujeme, že nárůst turismu je obrovský, přibližně 2000 indických turistů denně… To je dav lidí…

Poté sjíždíme pár metrů pod klášter navštívit zdejší domov seniorů. Přivítáme ho nově pod svá mosťácká křídla.

Fotíme všechny seniory, což jsou vlastně samé babičky, zjišťujeme informace a prohlížíme si prostory. Jednáme s místním vedoucím panem doktorem politologie, prvním člověkem, který ve Spiti vystudoval vyšší vzdělání. Ukazuje nám tajnou stúpu dávného jogína a praktikujícího Kachena, vše požehnané Jeho Svatostí dalajlamou. Zase koulíme oči..

Odpoledne se vracíme s mnichy zpátky do Kazy, kde se očekává slavnostní příjezd Jeho Svatosti 43. Sakya Trizina.Je to obrovská událost, plno lidí, dlouhé fronty, mnoho příprav, praporků a světel. Místní lidé v překrásných krojích čekají mnoho hodin na jeho příjezd podél cest. My čekali asi 4 hodiny a dvě jsme si zkrátili v kavárně. Jako dárci máme přední místo, což jsme nečekali, nicméně davové nadšení z jeho příjezdu způsobuje velkou tlačenici.. Je to opět velmi silné, dojemné a plné, jsme uchváceni. Následně jsme jako VIP vtažení do chrámu v Kaze, kde probíhá obětování mandaly a zahájení pobytu Rinpocheho v údolí. Jsme tak snad jediní „mimo-indičtí“. Nádherný pocit, který nám mniši umožnili díky naší činnosti a podpory místních komunit.

Vracíme se pozdě večer a usínáme s pokorou a posvátným pocitem vděčnosti. To jsme ještě nevěděli, co nás čeká…

Den 9 – Ranní pudža, slaný čaj a tsampa

Začínáme ranní pudžou v klášteře Ki. Stejně jako všichni mniši pravidelně ráno při této příležitosti dostáváme čaj a snídáme spolu s nimi tsampu. Má to velké kouzlo. Řád ranních modliteb, servírování čaje, obětování a snídání tsampy… To, jak si malí mniši vytvarují z tsampy válečky a všude jsou drobky .Následně jeden starší mnich začne zametat tsampu a drobky lokálním koštětem z trávy tak ladným způsobem.. Pudža končí, malí mniši se vyhrnou ven z chrámu stejně, jako se tam nahrnuli na začátku a my ještě chvilku sedíme..

Čeká nás práce a ze všeho nejdříve máme setkání s ředitelem školy. Mluvíme s ním o naší pomoci, o potřebách kláštera, o tom, jak se potkává naše aktivita s jejich potřebami.

Následuje focení mnichů, to je náročný proces, ale jde to svižně. Dárci se opět zapojují a pomáhají. Pomáhají s dopisy od mnichů i s novými příběhy těch, které nově chceme zahrnout do adopce. I s pomocí dárců je to činnost na celý den, protože mnichů zde podporujeme opravdu hodně, kolem stovky!

Je třeba být velmi soustředěný a neudělat chybu. Jakmile by se jeden z řady přehlédl či označil špatně, všichni zbylí jsou označení špatným jménem a špatným číslem. Při focení seniorů se dá pěkně poznamenat do seznamu např. „babička se žlutým šátkem, dědeček v klobouku“, ale u mnichů by nám poznámka „má červené roucho, vyholenou hlavu a tmavé oči“ moc nepomohla…

Na závěr dne jsme opravdu vyčerpaní, ale máme radost, že to šlo hladce, a že nikdo neomdlel a máme podklady do adopce.

Před večeří se jdeme projít s mnichy kolem kláštera a potom do noci kompletujeme fotky a získané materiály. Musíme mít jistotu, že vše sedí a nemáme tam chybu. Pokud ano, je možné zítra vše probrat s Tenzinem, abychom kluky nemuseli pak kódovat dle tvaru obočí a ušních lalůčků. Ale vypadá to, že máme vše dobře! Dnešní den byl soustředění.

Den 10 – Výlet s mnichy do ticha a kouřový obřad

Ráno si opět nenecháme ujít pudžu – plnou modliteb, tsampy a slaného máslového čaje! Dnes nás čeká skvělý program, protože jedeme s mnicha na piknik do výšky 4 650 m n. m.! A jak je známe, určitě nás vytáhnou do souboje ve fotbalu či kriketu!

Ještě před výjezdem na piknik nám Tenzin Norbu ukazuje nový hostel pro malé mnichy. Ten současný už je příliš těsný. Jsme požádáni, abychom jej podpořili nákupem postelí.

Cestou se zastavujeme na vyvěšení praporků a mniši vedou kouřový obřad přímo nad klášterem. Je to hodně, hoooodně vysoko nad ním hned u strmé skály. Jsme ve výšce 4500 m n. m.

Po obřadu balíme a jedeme dál – výš! Jak jsme předpokládali, mniši vybalují pálky a míčky a vrhají se do kriketu a fotbalu! A to vše na mystické náhorní planině Tashi Gang. Tento prostor, ticho a veliké hory všude kolem se těžce popisují slovy. Za jedním hřebenem je Tibet a támhle je posvátná hora. Za ní se pasou jen jaci a dál už není stovky kilometrů nic…

Někteří dárci se s mnichy vydávají na procházku k jednomu z nejstarších buddhistických míst zde v okolí. Jsou tam staré stupy a modlitební kolo. Vše staré skoro tisíce let. Sem ještě moderní svět nedorazil, byť je tu nejvyšší volební místnost na světě.

Nadmořská výška nám celkem sebrala sílu, zato se vracíme naprosto naplnění krásnými a výjimečnými momenty, vyhlídkami a pospolitostí. Jsme okouzlení do morku kosti.

Den 11 – Audience s J.S. Sakya Trinzin Rinpochem

Dnes nás čeká velký den a výjimečná událost! Budeme mít osobní setkání s Jeho Svatostí Sakya Trizinem. Se slzami v očích opouštíme klášter Ki, protože je to kouzelné místo plně antické posvátnosti. Pobyt jsme protáhli o jeden den, děvčata z Kowangu nás už očekávají a těší se na nás. Jsou vlastně velmi potěšené, že jsme si jako základnu zvolili jejich klášter.

U snídaně dostáváme jako projev vděku od vedení kláštera tradiční spitské kroje, do kterých nás mniši oblékají a při odchodu se konají skupinové fotky s mnichy i s indickými turisty…

Všichni nás okukují a chválí nám naše nové kroje. Společně vyrážíme do kláštera Komik (4 600 m n. m.) na audienci k Jeho Svatosti 43. Sakya Trizinovi. Cestou navštěvujeme překrásnou vesničku Langzam. Obcházíme koru kolem Buddhy a vystrojení v krojích jsme pro místní turisty velkou atrakcí. Evropani v místních krojích, to se skutečně nevidí často!

Na náhorní planině v Komiku mezi jaky, stany a slavnostně oblečenými místními lidmi trávíme většinu dne, kocháme se zasněženými vrcholky hor, popíjíme čaj, vodu a snažíme se dobře dýchat.

Vyčkáváme na osobní nezapomenutelné setkání v malé kavárně u muzea, které vybudoval náš přítel Pema Samdup (stejně jako novou školu v Kaze). Povídáme si konečně po letech osobně a sdělujeme si, co je nového.

Audience byla výsostná, celých 30 minut v přítomnosti Rinpočheho! Povídáme o naší činnosti, o himálajské kultuře, která je ohrožena zánikem snad do 100 let. Uvědomujeme si, že oddalujeme nevyhnutelné, ale podle nás to má velký smysl. Rinpočhe nám potvrzuje, že máme pravdu. Smysl to rozhodně má!

Cestou zpátky posíláme domů pohledy z nejvýše položené pošty na světě, aby doma věděli, že jsme na ně přes všechny silné zážitky tady nezapomněli. Nadmořská výška je omamná, stejně jako obsah dnešního dne. Poslední dva dny ve 4 500 m n. m. se na nás silně podepisují. Už nejsme nejmladší a odpadáme…

Den 12 – Buddhovy dcery v údolí Pin

Mysleli jsme si, že už nás nemůže nic okouzlit víc, než jsme zažili doposud, ale opuštěné údolí Pin má neskutečné kouzlo. Ještě zde nevtrhli turisté na motorkách, ani s velkými drahými auty.

Dvě hodiny cesty si užíváme, kocháme se malými vesničkami vsazenými v kopcích nad řekou.

Mnišky v Pinu jsou pokorné, skromné, plaché a také velmi laskavé a usměvavé.

Fotíme si jejich portréty, sepisujeme příběhy nových mnišek, vybíráme dopisy pro dárce.

Dostáváme obrovský štědrý oběd z místních hub, černé čočky a zeleniny.

Někteří z nás se necítí dobře, a tak se dělíme na dvě skupinky. Na většinu z nás dobíhá nápor programu, někomu je špatně od žaludku, někdo má běhavku a někdo mírně odpadavá… Ti vytrvalejší jedou cestou ještě navštívit klášter Dankar, ale jsme tak napůl vědomí. Je to kouzelné místo. Večer jsme ale opravdu vyřízení téměř všichni…

Den 13 – Přibývá členů výpravy, kterým není dobře.

Na ranní pudžu ani na snídani téměř nikdo z nás nedorazil. Ležíme a bojujeme se zimnicí, bolestmi kloubů a žaludkem na vodě. Vyhlašujeme volný program k načerpání sil, před zítřejší 8 hodinovou cestou do Manali – skrze tzv. „bumpy road“ – tedy prašnou cestu bez asfaltu plnou děr, kamení a výmolů.

Odpoledne jedeme ještě za MOST koupit mniškám něco dobrého na zub a naše Gábi po celém dni nevolnosti večer jede s Pemou navštívit dva nové ženské kláštery, které žádají o naši podporu. Dárci, kterým je lépe, nám pomáhají s focením tsampy. Máme s sebou tak skvělou skupinku českých dárců, že jsme nic podobného ani ve snu neočekávali! Ihned se adaptovali na všechny jemné procesy a pomáhají nám se vším!! Jsou skvělí!

Ženy z vesnice přišly do kláštera trénovat na počest přivítání Rinpočheho, který přijede tady do Kowangu. Je večer a všichni jsme unavení. Víme, že musíme balit, chce se nám spát, ale zároveň si chceme ještě užít místní mnišky a jejich učitele Phurbua, protože víme, že ráno v půl sedmé je odjezd. Od konverzací o životě a o tom, že život je zkouška za zkouškou, a že i když to není jednoduché, tak to stojí za to, protože opravdu život za to stojí! Potom padly debaty i o lásce, co to je láska a jak vypadá, jaké má podoby a co většina lidí očekává…

Den 14 – Ráno je hektické, jako vlastně tady každé.

Rychle bereme tašky a běžíme k autobusu. Vzali jsme kafe do ruky a kouli tsampy do hrsti a přichází ta horší část, loučení. Loučení s těmi, které známe chvíli a dlouho zároveň. Loučení ve Spiti je příslib dalšího setkání. Spiti si umí nechat kousek vašeho srdce. V slzách odcházíme a se slzami radosti se zase, snad, setkáme za rok.

Pak už jen celý den jedeme a jedeme. Cestou necestou. Míjíme nespočet krásných vodopádů, sněhových jazyků a horských scenérií. Moc zastávek není, musíme si vystačit s ranní tsampou….Po 14 hodinách jízdy jsme v Manali. Je to šok. Z tichého harmonického Kowangu nás tady čeká několikahodinová zácpa, troubení, hluk a opravdu velké davy lidí. Chceme zpátky..

Den 15 – Z nebe zpátky do Indie

Jsme v Manali a máme volný program. Několik z nás odjíždí vyfotit poslední mnišky, které poblíž žijí. Dárkyně Julie se jede s námi osobně setkat se svou podporovanou mniškou a předat jí dárečky. Jako každé setkání, je i toto dojemné.

V Indii jsou teď období prázdnin. Manali je přeplněné lidmi, všechny cesty jsou neustále zacpané troubící kolonou. Zpátky z kláštera jdeme pěšky ve výhni podél výpadovky a je to opravdu zážitek.

Manali se nám zdá trochu jako Disneyland. Spousta atrakcí od Zip-line, po velké množství létajících balónů, až po možnost půjčit si jednu z milionu opravdu omšelých zimních kombinéz a vydat se na ledovec.

Jsme nakonec celkem rádi, že jsme do Spiti jeli oklikou 3 dny a tomuto komerčnímu centru jsme se vyhnuli. Odpoledne si balíme věci a odcházíme na noční autobus do pekelně vyhřátého Dillí.

Poslední den navštěvujeme paní ambasadorku Elišku, která je zapojená do projektu Adopce ProTibet. Hovoříme s ní o tématech, která přinesla letošní cesta do Himálaje, o české rozvojové pomoci a spolupráci neziskovek v oboru.