V žabkách po Himálaji

Jelikož plány na letní dny už byly jiné, znamenalo to na cyklodovolenou v Rakousku přibalit během odpoledne ještě o batoh navíc. Pak už hurá směr Vídeň na dunajskou cyklostezku a spaní na divoko. Jediná podmínka byla, že večer před odletem do Indie chci mít postel a sprchu před dlouhou cestou. Nic z toho se nepovedlo, a tak večer před odletem se před půlnocí „sprchuji“ z pet lahve před autem a 100 km od vídeňského letiště ulehám v kufru auta. V 8h ráno již stepuji sama v letištní hale s mizernou angličtinou. 

Chvíli se obávám, aby moje krosna nepřesáhla limit váhy (25 kg) a nebudu muset doplácet. Zvážit jsem ji nestihla, ale jelikož poslední dva roky žiju nomádským životem mezi ostravskou kanceláří a jesenickou chatou, zabalila jsem si stejně jako vždy na týden v horách a budu pravidelně prát (ještě netuším, že většinu času ve studené sprše, naštěstí malý čtvereček tvrdého mýdla se vždy najde).

Tenké kalhoty, jedny pletené ponožky, trička a spodní prádlo po 5 ks, jeden svetr a bunda kvůli zimy u nomádů, ručník, kosmetická taštička a taštička léků. 1,5l slivovice a jedny plátěné tenisky, kdyby náhodou ve 4 tisících metrech nasněžilo, ať se nebrodím sněhem v žabkách. Váha u odbavení ukázala 12 kg.

Lehce sněžilo jen při zastávce na snídani pod nejvyšším průjezdným sedlem světa (5 300 m n.m.), ale to se mi stejně nechtělo vytahovat celou krosnu, abych na dně narazila na plátěnky. Za celou Indii se tak dostaly z batohu na denní světlo jen při sestupu do rokle a brodění přes ledovou říčku v Diskitu. Nakonec jsem byla moc ráda, že je sebou tahám.