Historie:

V roce 1972 byl ve Spiti klášter pouze pro mnichy. V oblasti nebyl žádný ženský klášter pro dívky a ženy, kde by se mohly učit o buddhismu. V 80-tých letech bylo sedm dívek z vesnice Pangmo velmi zapálených do buddhismu. Požádaly jednoho významného vzdělaného mnicha Kachen Dukgyal z kláštera Ki, aby uznal jejich mnišství a ony mohly studovat Dharmu.

Základní znalosti jsme získávaly dva roky. Jednoho dne jsme v diskuzi přišly na nápad založit ženský klášter, kde bychom měly možnost studovat a praktikovat, protože i příští generace by mohly mít zájem o studium Dharmy v klášteře.

Bezpochyby to byl velmi dobrý nápad, ale neobešel se bez velkých překážek. Dívky neměly k dispozici žádné finance. S laskavým vedením učitele a s pomocí několika mnichů z vesnice Pangmo obcházely místní obyvatele a klepaly na dveře a žádaly o dary na stavbu kláštera. Z vybrané částky dokázaly v roce 1975 postavit tři malé pokoje a záchod z místní hlíny. Protože jim však nezbývaly finance na jídlo, musely se vrátit ke svým rodinám. Ve zvláštní náboženské dny, jako je Saka Dawa (Buddha Purnima, Palden Namchot), nosily z domovů hrstku pšenice a všechny se společně modlily.

V době, kdy se počet mnišek zvýšil na 12, byly schopny společně vyrobit menší sál pro modlitby – jejich první chrám. Později v něm začaly i bydlet. Požádaly jednoho mnicha (Lobzang Paldena), aby je naučil číst modlitby v rytmu.

Finanční situace stále nebyla přívětivá, ale byla o něco lepší než dříve, protože měly jídlo dvakrát denně. V té době bylo obvyklé, že měly k dispozici 4 lůžka pro 12 mnišek. Místo polštáře si pod hlavu dávaly cihly a přes ně si položily oblečení, aby je to nebolelo. Počty mnišek se rok od roku zvyšovaly a potřeba přístřešku rostla. Bylo nutné najít smysluplné řešení. Mnišky začaly shromažďovat dary, vydělávaly si vykonáváním modlitebních obřadů pro vesničany a zároveň pracovaly v rámci běžných místních prací za mzdu. Za ušetřené finance si svépomocí postavily 12 pokojů s velkým sálem na modlitby. Byla to tvrdá práce. Materiál jako dveře, okna atd. byly přivezeny jako podpora od rodin.

Do roku 1984 bylo vše hotové za podpory dobrovolníků, patronů a rodin. Mnišky měly základní zázemí i finanční zdroje na potravu. Vše bylo velmi surové a nepohodlné.

Následně vláda mnišky podpořila dotacemi na investiční záměry jako je stavba v rámci dotačních titulů na podporu a zachování kulturního dědictví Himálaje. Mohly tedy dokončit stavbu postupně a u toho praktikovat a studovat.

Další podpora plyne od pana Dorje Tseringa a známé mnišky z Ameriky Lekshe Tsomo a dříve byly mnišky podporované z nadace Jamyang Foundation.

V roce 2000  mnišky začal učit filozofii Gen Jangchuk Phanstok a Gen Tsering Tashi jen za jídlo. Bohužel kvůli neznámé nemoci přišly o oba učitele.

Současný učitel Gen Gyatso nastoupil do kláštera v roce 2006 a v roce 2008 nastoupil jako učitel mnich z jejich vesnice gen Tsering Choppel. Také kvůli zdravotním potížím nemohl pokračovat ve výuce. 

Klášter nyní čítá 47 mnišek se třemi učiteli. Snaží se udržet vzdělání na dobré úrovni, ale potřebují podpořit v rámci základních existenčních potřeb. Prostřednictvím Adopce ProTibet jim chceme poskytnou finanční injekci zejména na jídlo a benzín, aby se mohly dopravit na trh nebo k lékaři.